Pale Horizons*

Eh

xxxxxxx http://www.palehorizons.wordpress.com

Věci

Po babičce
nám zůstaly věci.

Tašky na kolečkách
plné
před lety připravené
na všechno.

Pak
napěchované nesrozumitelnými vzkazy,
ubrousky, látkami, odpadky

Po mrtvých zůstávají věci
až podivně stejné.

Po mrtvých zůstávají věci
v kapsách kabátu.

Po mrtvých zůstávají věci

a je jich až děsivě moc.

Doma

Doma

„Sad,“ povídám, „to víš, že chtěla sad.“
„Nechtěla. Chtěla barák s velkou zahradou.“ odpovídá můj bratr a něco dál žvaní a já ho neslyším přes hudbu v hospodě.
Máme rodinnou slezinu. Po těch několika letech se to změnilo. Vzpomínám si, kdy bratr nosil dlouhé vlasy a hrdý plnovous. Bylo mu tenkrát dvacet tři a už byl dospělý. Se zbytkem velké rodiny V. jsme si nerozuměli. Protože jsme nebyli dost dobří. Na oslavy jsme nechodili včas. Nikdy jsme nebyli dobře oblečení. Vždycky z nás tří někdo chyběl. Matka, bratr, nebo já. Já se snažil víc, udělat dobré jméno tam, tady, promiňte, mámě není dobře.
„No jo, Pípa zas..,“ odpovídali strýcové a chápavě pokyvovali hlavami. Nechápali.
A tak teď nosíme obleky, které nám nepadnou, ale já i bratr známe ženy, kterým se to stále líbí. Nechodíme na oficiální, roztomilé, klábosivé rodinné srazy, protože nám o nich už nikdo nepodává zprávu. Ruské kořeny pomalu vyhasínají a už není nikdo, kdo by chtěl nebo mohl oslavit osmdesátiny v Národním na baletu podle Vysockého.
Všechno je pryč.
V nestřeženém okamžiku si bratr odskočil a já zůstal u stolu sám. Vyhrává hudba, servírka je u baru a s někým se baví, myslím, že po mně hodila okem. Kouřím a bezelstně čumím do blba. Myšlenky uhýbají různými směry, tam a sem, kontext, zhodnocuji celou situaci, bratr někde pracuje, tak jsme přece začali. Nebo možná ne. Možná pobírá dávky a jeho žena se zlobí. Co by se nezlobila, studovala v zahraničí a k čemu to dneska -
„U Hradce chtěla ten barák,“ povídá bratr a sedá si.
„U Hradce?“
„Jo, jeli jsme se tam jednou podívat, tos tady nebyl,“ odlmčí se a zapaluje cigaretu.
Nic na to neříkám. Tos tady nebyl, tos byl pryč. Ve Státech. S Alinou. Už jsem doma a je to jiný. Už je to za mnou a už tam nepojedu. Doma.
Servírka nese další piva a pokládá je na stůl. Dívám se na ni a ona o tom ví, proto můj pohled naprosto neopětuje. Ještě si to neuvědomuju, ale jsem pro ni druhá cena. Nebo si možná hraje, možná že jen tak blbne, ženský to dělávaj. Bratr na mě kouká, je to ten pohled, ten, co tak znám, ten momentálně tebou pohrdám.
„Já jen řikám,“ vracím se k tématu, abych se vyhnul trapasu, „že máma ze začátku prostě chtěla sad.“
Pokrčí rameny.
„Nevim, kdy k tomu musela mít barák,“ cigareta, „ale kdyby prodala ten byt, tak ho asi mohla mít.“
„No,“ začne bratr, ale větu nedokončí. A mně se vybaví, mně se najednou vybaví, co všechno se za tu dobu dělo. Tos tu nebyl. E-maily, krátké, nesrozumitelné, lakonické zprávy o tom, že bráchu vyhodila žena z bytu, že bráchu vyhodili z práce, že brácha….

„Baby, come back to me,“ šeptá Alina a pak mě objímá, líbá mě, když jí vyprávím o tom, co se všechno děje doma, jakej je to čurbes.
„Čurbes.“
„Tchrrrbiz?“
A tak matka byt neprodala. Neprodala ho a bratr byl doma. Jenom chvilku, jenom chvilku samozřejmě.
„Jo, chodili sme do kina. Hodil jsem jí do počítače nějaký věci, spravil jsem - “ to a to….
Se ženou jsou zase spolu a nikdo z nich tomu nerozumí. Ona mi sem tam zavolá. Pivo a nářeky. Tak proč s nim seš, ty krávo, říkám si v duchu. Ale je to tak. Prostě chce. Prostě čeká.
Jako čekala máma.

Na jaře jsem vysvětlil Alině, že se musím jet podívat domů. Líbala mě a říkala, že tomu rozumí, že moc doufá, že všechno bude fajn, flirtovala se mnou a koupila si novou blackberry, aby mi prej mohla psát e-maily každičkej den.
Jet-lag nebyl žádnej a já seděl do noci v obýváku a povídal si s rodinou. Kouřili jsme s bratrem ještě víc, než předtím, on měl důvod, já to měl z neřesti. Mezi větama bylo trošku prázdno. Tak jsem otáčel hlavu po pokoji, kde jsem strávil dětství.
Stěny pořád stejně žluklé.
Mušky ale byly pryč.
Tadyhleten obraz je nový a máma si dokoupila nová dvdčka. Knížky už ji nebavily.
Kočky umřely a tohle byl někdo nový, bezejmenný, prostě kocour.
Druhý den ráno jsem jel na Ostrčilák pro barvy a pár štětců. Vrátil jsem se, když bratr vstával. Narval jsem mu něco do ruky a vymalovali jsme obývák.
Máma byla šťastná, samozřejmě.
Ale chtěla sad.
Rozuměl jsem tomu a bratr tomu taky rozuměl.
„Dělám na tom hele,“ povídal mi tenkrát u piva, „mám něco rozjetýho.“

Doma v New Yorku, který se k mému příjezdu tvářil flegmaticky, ale já přesto věděl, že se rádi vidíme, mě Alina přivítala polibkem a já jí řekl, jaký máme plány. Začal jsem počítat, Alina mi pomáhala a já psal bratrovi maily – tedka mam slusnej income, co ty
Vyměňovali jsme zprávy plné čísel, nebyly to špatné částky, brácha za přebytky chodil do bazarů a kupoval mámě adaptace Austenové, ale ještě radši staré sci-fi filmy z našeho mládí.
Poslední číslový e-mail jsme si vyměnili v lednu.
Neodpověděl jsem týden. Pak dva.
Alina byla těhotná.
Peníze šly na dětský pokojík. Na obývák. Na oslavy. Na brooklynské bary.
Chápu, brácha, v pohodě. To je samozřejmý. Napsal mi a ozval se až zase v březnu.
Že máma umírá.
„Má rakovinu.“
V telefonu bylo ticho a já věděl, že za chvilku přijdou detaily. Ty popisky, co znechutí a rozbolaví zároveň. Bude cítit ten pach a děs, desinfekce a arogance doktorů, sestřička, na kterou máma plivla. Nádor je velkej tak a tak a zasahuje tam a tam a je to poznat na její kůži, na jejích vlasech, na jejích očích, na jejím hlase, a já, a já si uvědomuju, že to bylo vidět už dlouho. Od toho a toho momentu, možná bych i věděl, úplně přesně, kdy. Tenkrát v lázních, bylo nám málo, hotelový pokoj v ulici u parku, oba jsme dostali nové bundy, což se neobešlo bez hádek a pohlavků. Ještě hrníčky s pítkem a já si odskočím pro oplatku a tehdy, úplně náhodou, jsem si toho všiml. Po cestě zpátky. To není moje máma, má jiný vlasy. Jsou šedý a ustaraný, bolavý. Kde jsou máminy vlasy?
Zemřela ještě než jsem stačil koupit letenku.
Ležela ve své ložnici, dávala si odpolední spánek. Ten, co jsem se vždycky bával, že už nevstane, chodíval jsem k ní a poslouchal s hlavou přilepenou na její velké břicho.
Obývák ještě pořád svítil bílým primalexem. Ložnice svítila máminou kůží. Paní Nosková, pečovatelka, bratrovi zavoalala v devět večer, tři hodiny po matčině smrti.

„Já sem jí tam eště pak vzal,“ začíná bratr po chvíli, co se vynoří ze svého půllitru.s
„Co?“
„K tomu baráku jsem ji pak ještě jednou vzal,“ opakuje, „do toho Hradce.“
„Fakt?“
„Jo.“ odmlčí se, „Asi čtrnáct dní před tim, než umřela.“
A ve mně svítá naděje. Přijde mi to jako z filmu od Alice Nelis a začínám mít radost.
„A? Líbilo se jí to? Byla šťastná?“
A bratr se zase napije a pak se na mě podívá, opět ten podobnej pohled, teď jsi trapnej, je to spíš jen takovej zlozvyk, takhle se prostě tváří, když je něco špatně.
„Nic neřekla,“ nevšímá si mého údivu a pokračuje, „seděla v autě a jenom koukala. Na ten barák a na tu velkou zahradu. A pak najednou začala ‘já chci svoji mámu.’ A takhle to pořád opakovala ‘já chci svoji mámu.’ Nadávala nám do hajzlů. Zatáh sem jí pak na procházku, chodila se mnou po kraji lesa pomalu a -“ brácha zabrzdí, „a asi se jí to nelíbilo.“
„Sem jí pak natrhal kytku,“ brácha na to měl vždycky talent, pomyslim si, „a to jí udělalo radost asi, tak chvilku koukala a byla ráda, že je venku.“
„Jo?“
„Jo. No a pak jsem ji chtěl vzít na nějakej hrad kousek po silnici, ale místo toho jsme museli do vinohradský nemocnice, protože se jí přitížilo.“

Na pohřbu jsme mámě hráli už nevím, co. Něco bizarního. Něco, co měla ráda. Nebo možná už neměla, my nevěděli, ona už pak jen koukala na filmy. Strýcové měli kecy, tetky měly hezký kecy, že jsme to vystihli. Napsali už pak jenom jednou.

„A ten barák byl nějak velkej?“ ptám se.
„Spíš domek to byl, tak na letní přespání prostě.“
„No, bouda!“ vyjedu na bratra, „normální zahrádkářská bouda. To je přesně to, co tvrdim, že chtěla sad. Ne barák.“
Mlčí a dívá se do prostoru hospody. Nic zvláštního se neděje. Já už se nedivím těm českým obličejům, už se na ně nedívám jako cizinec, nedívám se na ně s láskou romantického vyhnance, co za týden zase uteče. Už vím, už si uvědomuju, že jsem zase jeden z nich, že se nořím mezi ně, do tý stejný kaluže. Vidím je jako sebe, jak podobně na tom jsou, ale ještě o tom třeba nevědí, a i kdyby, je mi to ukradený, přesně tak, jak to všichni chceme. „Vobjednáš mi?“ říká bratr a ostentativně vrtí telefonem, že si odskočí, a mně jsou jeho tajný telefonáty u prdele.
Snad ze zášti ještě zkouším na servírku ten flegmatickej tón, co zabíral na Alinu, než se definitivně rozhodla být sama, a buhvíjak z ní vyloudím úsměv.
„Brácha, to jsme ale uplně vyjeli z tématu,“ povídám energicky, když se vrací, a znovu se zkouším na servírku usmát, jak prochází kolem.

Pozdějc du na záchod a brečím. Brečím jako malej kluk. Brácha stojí ve dveřích. V jeho unavených očích je vidět několik slz.

Český Mitchell je tady

Tak si zase jednou literárně zazkoumáme, tentokrát půjde o knížku debutanta Tomáše Zmeškala Milostný dopis klínovým písmem.

Je to román o české rodině žijící v druhé polovině dvacátého století a - a? Už zase? Pelíšky? Šabach? Napadlo vás to?

Mě ano. A promiňte, nemám nic proti té tématice minulosti, ano, vím, že se musí řešit a zároveň vím, že to nikdy moc nepochopím, protože jsem na to moc mladý - to, co chci říct, je - občas mi to přijde jako únikovka. Uděláme laskavej film o komouších, napíšu tragikomedii z šedesátek. Ale knížka Tomáše Zmeškala taková není. Alespoň zčásti ne. Milostný dopis je debut, který svou kvalitou, resp. zajímavostí, vyniká v současné domácí literární scéně (rozuměj, vyniká mezi těmi několika českými knížkami, co jsem četl).

Zmeškal má za sebou zcela jistě kvanta přečtených knih, to je něco, co z jeho románu jde dobře poznat. Ví, kde gradovat, kde naopak ubrat, ale hlavně ví, jak napsat text, který sice bude český, ale jeho potenciál přesáhne ten domácí píseček. Tak například v první kapitole rozehraje svatbu jednoho z ústředních párů, hned v té druhé pak přejde ke zcela jinému příběhu v předcházející části zdánlivě bezvýznamné postavy. Na té svatbě také potkáme rozhádaný pár, Josefa a Květu. Ti také působí jako lidé v pozadí, načež zjistíme, že Zmeškal vlastně mluví hlavně o jejich příběhu. Jejich na první pohled bezvýznamná situace postupem času nabírá širší kontext, vidíme, co všechno se stalo mezi všemi členy rodiny (násilí, nevěra, politické věznění), co se ještě má stát (rozchod i opětovné vzplanutí citů), kdo za to může i nemůže. Je to jako procházet se kolem obrazů a čumět si na tkaničky, jenom zahlédnout periferně - ale pak, moment, pohled zpátky… ten obraz! Je to jako mít možnost zastavit čas, volně se jím pohybovat, koukat na věci ze všech možných úhlů. Zmeškal zaostřuje, švenkuje a prostřihává sem a tam, jasně, jako je to v Amores Perros nebo v Samotářích, ale v knize je to trošku něco jiného. Pro mě sem autor přinesl něco z románů svého britského vrstevníka Davida Mitchella.

Další věc, u které jsem se několikrát pozastavil, je Zmeškalův jazyk. Protože jsem čtenář prolezlý předsudky, jak vidím českou knížku, napadne mě Hakl, Topol, napadne mě nespisovný jazyk… Zmeškal přede mě skládal slova, která jako by s někým konzultoval, než je připsal do věty. Jako by každé z nich hezky urovnal a pak opatrně vložil na stránku. To způsobilo, že zpočátku se mi kniha vůbec nečetla dobře, působila neautenticky a odtažitě. Ve druhé kapitole jsem si zvykl a uvědomil si, že Zmeškal píše velmi čtivě.

Na druhou stranu to neznamená, že autor nedělá chyby a nedostává se do úzkých. Občas ze svého místy až básnického výrazu přechází do civilních dialogů a právě tehdy je cítit, že se má ještě co učit.

“Vy,” řekla, “no vy, vás myslím,” řekla mu, “vy jste vod Černejch, ne?”

“Jo, teda ano,” řekl Maxmilián, “to je můj tchán.”

“Tak se zeptejte pana Černýho, inženýra, jestli je to pravda. On je taky viděl. On je totiž taky viděl”

Abyste mě pochopili lépe, museli byste znát kontext. Každopádně v dialozích mu to skřípe a moc je z toho cítit snaha o autenticitu a možná i ten náznak o onu laskavou českost.

Té se Zmeškal vlastně chce zbavit - vidět to můžeme s příchodem postavy Jiřího, který se poprvé ukáže nezvykle až někde za polovinou knihy. Jiří vyrůstal v Anglii a po sametové revoluci je příbuznými poslán do Čech, aby zkontroloval tamější situaci. Zmeškal George využívá jako jakýsi pohled zvenku. Jeho kapitoly často bývají ve formě dopisů sestře, kterou oslovuje sis. Píše česky a prokládá to anglickým slangem, což mi připadá trochu prvoplánové. Rozčarovaný vypráví o zabíjení kaprů na vánoce a šlape přitom na paty Thomasovi Hardymu a zabíjačce v Jude the Obscure. Hůř to ale dopadá v místě, kde se pouští do popisu mentality těch malých českých lidiček. Nejateističtější národ v Evropě, chladní, ale umí být upřímní, to se opravdu nedozvídáme nic nového a nemá to zajímavou formu. Ani když píše o tom, jak si na letišti nevrlí celníci spletli cikána s indem, se Zmeškalovi nedaří poskytnout neokoukaný pohled. Naopak mezi velmi povedené pasáže věnované chápání a nazírání češství patří kapitola o vědcích v budoucnosti zkoumajících Orlí věž (Orloj) a vlastně mnoho dalších míst, kde se o to autor nepokouší tak očividně.

Jáchym Topol se svou Sestrou v tomhle ohledu debutujícího anglistu každopádně nechává daleko za sebou, stejně tak možná Jiří Hájíček, přestože v Selském baroku projíždí jihočeskými vesnicemi jako flegmatický genealog, jehož nejlepší kamarád má vlasy na Jágra a svůj bus parkuje na návsi a šup do hospody.

Skončil bych tím, že Tomáš Zmeškal na to prostě jde jinak. Žádní autobusáci, žádná nespisovnost, ale hezky jako tam na západě v Evropě, jako v Británii. Umí bezchybně poskládat poutavý a dojemný příběh, umí vyvolat emoce. Umí psát jinak. Teď jenom, aby na některých místech zapracoval na té autenticitě, aby mu to vycházelo tak, jako u Josefa a u stařičké (a úžasné!) tety Anny. Za tu by se nestyděl žádný z jeho vrstevníků u nás, v Evropě a vůbec na světě.

Xerrox vol. 1

Takže sem okopíruju něco z těch zážitků doma za poslední dva týdny.

Po dlouhém jetlagovém spánku na mě na stole v obýváku čeká obálka z USA. Je velká a záhadná. Rozbaluju a zjišťuju, že uvnitř je horalka. Horalka, co mi poslali kamarádi z Čech, která obletěla Atlantský oceán, doputovala přes New York City až do Cold Spring a pak do Surprise Lake Campu. A pak zase zpátky. Přes oceán, přes Evropu, do Prahy, do Vršovic. Procestovala toho skoro stejně, jako já, až na ten Boston.

S odhodláním, že překonám horalčiny cestovatelské schopnosti, jsem v pátek vyrazil do Kutné Hory - na tamější festival poezie. Shrnuto, podtrženo, stálo to za hovno. Porota je už zastaralá a bez mladého, energického pana Lipára nemá nikoho, kdo by jim bránil sedět nad vínkem a horoucně pokyvovat hlavama nad tím, že poezie má být erudovaná, má vypovídat o světě. Černobílé fotografie trpících afričanů prostě nejsou dost. Asi. Přečetli jsme něco vítězných textů a znudění se odebrali na koncert do místního klubu Alfa.

Klub Alfa. Bez pípy, bez rádia, zato se zářivkami a dlaždicemi, aby dřevěné židle v tom tichu pořádně skřípaly. Divim se, že na zdi nepověsili obrázky Rákosníčka, aby to zvelebili. No nic, o dveře vedle už se připravuje brněnská kapela Květy a…. počkat? Hrají perfektně! Jasně, neobejde se to bez houslí a cingrlátek a vůbec, spousta z vás by nad tím ohrnula nos, ale já si tu noční hudbu užíval.

Od té chvíle zábava byla. Alkohol, diskotéka, blam blam blam, posbírat kuriózní historky, ta ve sprše a ta v tělocvičně, vyproštovací pivo na náměstí (moje první!) a alou do Prahy. Ještě jsem neměl dost vlaků a nádražních hospod, tak jsem ani neodcházel z Hlaváku, počkal jsem na Honzu a vyrazili jsme na Freezefest, festival mladého umění!

Jasně, řekne se mladého a znamená to v podstatě, že v jednom z hangárů bývalé vojenské základny v Milovicích se hraje alternativní divadlo. Jinak techno, drogy asi, a tak podobně. My jsme se Sundays vystupovali na tom “alt” stagei v rámci úžasného projektu Fřeshflesh, který to s tou mladou kulturou myslí doopravdy… Nikdo se o nás moc nezajímal, tak jako tak jsme si to v hangáru užili a fakt jsme se pobavili koukáním na filmy Andreje Kolenčíka (http://www.kolencik.org).

Tenhle víkend jsme prozměnu s Honzou strávili v Peníkově v jižních Čechách. Zabydleli jsme se na statku jedné hrozně milé rodinky, která tu má asi dva miliony koček, sošky buddhů, galerii a stodolu předělanou v hudební klub s barem. Přesně tam jsme zkoušeli nové songy, když jsme si zrovna nepekli brambory, nevařili zelňačku nebo nepopíjeli v nedaleké hospodě.

No a příští víkend zase ven. Tentokrát do Příbrami, kde budeme hrát s kapelou na festivalu Maelstrom (http://maelstrom.plech.info/). Hrajeme od dvou v sobotu na hlavní stagei a vystoupí tu taky Gustav Tutre, Even The Hills Have Eyes a vůbec všichni tihle hudbíčkářský píčisci. Bude to úžasný, tak byste měli dorazit, nabízím svoji chatku k přespání!

Juch juch.

Fractured Smile #5 (Ahoj)

A to je konec. Je jedna hodina v noci a já sedím v letadle plným Poláků, pim pam, češť panowe a damy něco něco něco, Kačer Donald vyvádí skopičiny na třech obrazovkách přede mnou. Zhruba za dvacet hodin (blbej přestup) jsem doma. Meruňkový knedlíky, odpovídám mámě po e-mailu.

Asi před hodinou jsem telefonoval Danovi z Newarku: “yep, I’m allright, ready to Check-in. Czech Out. Thank you for everything.”

Dan kvílí, že se mu bude stýskat, příští rok se asi neuvidíme, protože tenhle pán má velký plány, chce se přidat do Peace Court a odjet kamsi do …..

Zavěšuju, ještě jednou vycházím ven z letištní haly. New Jersey se táhne do dáli, jenom změť světel, světel, světel, rovná plocha. Zapaluju cigaretu a pouštím si The Sight Below - Fractured Smile. Hukot a ozvěny, temnej rytmus, skvěle to zapadá.

Brzo ahoj.

Fractured Smile #4 (Grizzly Bear)

I když jsou to už dvě noci po výletu do Bostonu, pořád jsme unavení. Ven vyrážíme až odpoledne, rozhodli jsme se pro PS1, což je galerie v Queensu. Je to asi něco jako NoD, akorát daleko větší. Trocha videoartu, trocha debilit, sem tam milý nápady. Musíme se s Danem pochválit za výborný načasování, tohle odpoledne slunce tolik nepaří a my nikam nespěcháme, prostě pěkná sobota. S kamarádama se pak doma snažíme dokoukat aspoň jeden ze tří půjčenejch filmů, ale nějak se do toho pořád něco plete, no nic, kecáme a pokuřujem, to stačí. Lehce si sbalím a těším se na poslední den v Americe, protože (! Grizzly Bear - free - Williamsburg Waterfront - stihnu to!)

Tady mě teda nechte trochu odbočit.

Když jsem před dvěma a pul měsíci přiletěl, první, co jsem si nechal zahrát, byl Veckatimest. Zapadalo to úžasně, několik skladeb jsem si ohromně zamiloval. Yellow House tohle album ale nepřekoná. Grizzly Beaři zřejmě trávili moc času v brooklynskejch kavárnách, moc poslouchali Animal Collective a rozhodli se, že chtěj taky zdlouhavej, vzdychavej článek v Time Out New York. Kde můžou, tam svojí hudbu rádoby komplikujou, sem hoděj kudrlinku, pak zas tady. A je to zbytečný a zní to na efekt. Texty jsem nečet, ale zní mi to v těch úryvcích, jako by prázdný místa vyplňovali šiframa a tvářili se, že jim jenom nerozumíme. Přes všechny ty námitky mám pořád Grizzly Bear rád, proto jsem se těšil na koncert zadarmo, byl by to skvělej epilog, kruh by se uzavřel. 

Thajský jídlo v pěkný restauraci, opět já, Dan a nemluvnej Bálint, a pak už frrr, protáhnout se zas mezi těma sexy mladejma na břeh řeky a k pódiu. Stihli jsme jen pár songů Beach House, ale líbilo se nám to. Nějakej senátor pak přivítal Grizzly Bear a ti začali trochu rozpačitě. Jednak za to mohly potíže se zvukem, druhak fakt, že tahle kapela pravděpodobně zatáhla sama sebe do pasti. Naživo jim to prostě moc nejde. Nepouští se do všech těch trojzpěvů tak, jako na desce, kytarista to przní. Nejhůř to dopadá, když v tý změti artistickejch pseudoharmonií (já proti nim vůbec nic nemám, jen jsou v jejich podání v poslední době nudnější, než dřív) začne jeden ze zpěváků improvizovat.

Na druhou stranu oceňuju dobrej playlist, hráli většinu svižnějších skladeb. A nebo? Nebo to vlastně sem tam mělo dost energie…. Ale na Here We Go Magic, o poznání menší kapelu, Grizzly Bear prostě neměli. HWGM uchvátili, protože byli ohromně energický, šťastný, prostě to byla pecka, kdy většina skladeb zněla daleko líp, než na desce, kdy muzikanti ukázali, jak precizně dovedou hrát, jak moc našláplý jsou jejich nový písně.

Tak jako tak jeden velkej, radostnej vzdech, protože takovej koncert zadarmo s výhledem na Empire State a další skvosty z midtown Manhattan, to je krásný ukončení dlouhejch letních prázdnin.

Fractured Smile # (Plzeň - Brooklyn)

Bedford Avenue je jakási žíla Brooklynu, minimálně jeho podčtvrti Williamsburg. Žije to tu od rána do noci, furt se tu procházej mladíčci v krátkejch šortečkách, v košilích a konverskách. Dan si ze mě neustále dělá legraci, jakej jsem výbornej hipster, že bych zapad, já dodávám, že bezpochyby, jen neumím bejt tak ironickej (jo, hipstři prej musí bejt ironický). Ať si říká kdo chce co chce, Bedford Avenue potažmo celý Williamsburg je úžasné místo, kde by se každýmu mladýmu žilo hezky. Na každý straně ulice hezký bar, bůkšop, obchod s deskama…

Je večer a Dan tráví čas doma. Já, abychom nedostali ponorku, vyzvedávám kamaráda Balinta na Manhattanu a po kratší procházce po Broadwayi uháníme metrem na zmiňovanou Bedford, trochu se napít a popovídat si. Nechutná nám místní, tak si pro změnu dáváme Plzeň, klucí za pultem trsají na Pains of Being Pure At Heart a my se přidáváme. I když neděláme nic speciálního, užíváme si večer na maximum, myslím, že to tak mají všichni tady okolo, prostě proto, že na Bedford Avenue to jinak nejde.

S Danem se potkáváme ve dvě ráno,.
“I could totally go to a bar” 
“Okay.”
A tak do čtyř sedíme v místním gay baru. Legrace, no.

Fractured Smile #2 (Boston)

Budík zvoní čtyřikrát. Pět ráno. Venku je tma (a já se strašně netěším, až takhle bude v sedm, v Praze, v tramvaji, na cestě do školy). Loudáme se po Graham Avenue, jedné z těch milých ulic hipsterské části Brooklynu, jsme ospalí, ale moc se těšíme. Za chvilku se potkáme s Julií a nasedneme na bus směr Boston!

“It’s business, it’s business time!!” prozpěvujem si písničku z Flight of The Conchords (předpokládám, že všichni znají tohle outsiderské duo z Nového Zélandu), krátíme si čtyřhodinovou jízdu, welcome to Boston South Station.

Boston je zvláštní místo. Daleko menší, než New York City, už od prvního pohledu, ale podobně chaotický. Rozdíl je v tom, že NYC se ne nadarmo přezdívá Melting Pot. V Bostonu je taky spousta kultur, spousta nálad, jenže tady jako by se to nějak neroztavilo a neposlepovalo dohromady. Mrakodrapy uprostřed města jsou zvláštně nesourodý s úzkejma uličkama italský čtvrti pár bloků opodál. Ani lidi tu nevypadají tak pohodově a atraktivně zároveň. Ale samozřejmě, člověk si musí vzpomenout na Cold Spring, jen hodinu po Hudson River, jedna hlavní ulice, krámy se starožitnostma a this is K1O4 and we’re playing the four same songs this summer because we know how much you love being brainwashed!

Boston je velkoměsto, ale nejhezčí jsou na něm ta skrytá místa. V již zmíněné italské čtvrti se to kroutí uličkama, na každém rohu skromnej restaurant, café, zadní uličky s ventilacema, vzzzzzzzzzz, hůůůůů, jasně, zaskřípají dveře místní prádelny… Tady se mi samozřejmě líbilo nejvíc. Zavonělo to Evropou. Liverpoolem a Benátkama zároveň.

Takže den v Bostonu, evropským denu Ameriky, jsme strávili chozením, jasně si vzpomínám, že nejhezčí část představovalo několik bloků obytné čtvrti kousek od centra - tady to prozměnu připomínalo nějakou provniční čtvrť Londýna - cihlové domy a spousta zeleně v ulicích lemovaných lucernama. A klid.

Trochu zbytečně jsme pak zabili čas cestou ke stadionu Red Sox, zrovna se hrál zápas, tak okolo trajdovali místní oblečený do červenejch trikotů, no nic moc zajímavýho, opravdu. Ale Julia stejně fotila jak ostošest, I ty Red Bull káry, co máme v Praze, ale oni v Moskvě že prej ne. Občas jsme se s Danem neudrželi a trochu si zanadávali, že ji musíme fotit u každýho rohu, ale u romantickejch doků s výhledem na věžáky jsme se všichni usmířili a pak už domů.

Fractured Smile #1

Za posledních pět dní se událo víc věcí, než za celé uplynulé prázdniny. Kvůli nim jsem letos opět den co den chodil ke svýmu “pracovnímu stolu” v úzký chodbičce mezi kuchyní a skladem, poslouchal muziku na plný pecky a balil, přebaloval, odsypával, měřil, počítal (sic), ujídal, házel věci do krabic a počmárával je: for Dagan, Idyllwood, 8/17 2.30pm.

Začnu teda posledním, resp. prvním dnem.

V campu už není ani noha, všichni odjeli a odehrálo se to hrozně naráz, během několika hodin pusto prázdno. Odpoledne se táhne dýl, než obvykle, hlavně protože ho není s kým sdílet. Ale naštěstí taky není nic na práci, člověk se může se schovat ve svý chatce, tvářit se, že balí, a přitom si pouštět Matrix Revolutions. Aby se nemusel loučit pořád. Ale pak už moje vlastní good bye, see you next year, maybe, Danův kamarád řídí jak blázen a pouští dementní hudbu, už jsme na nádraží a čekáme na vlak směr Grand Central. A ten smrad, smrad nebo vůně, jak chcete, newyorkskýho vzduchu. Chvilku odpočíváme na rohu čtyřicátý druhý, dáváme si cigaretu a diskutujem o něčem, bolí mě přitom za krkem, protože mě pořád nepřestalo bavit koukat na ty mrakodrapy. Metlife.

Taxikář z Haiti nám pouští klasickou hudbu a Dan se s ním baví o Brooklynu, zouváme boty a prolízáme oknem na požární schodiště, sklenička nějakýho alkoholu a cigareta. A suši! Po dvou měsících dobrého, ale neustále se opakujícího jídla, je úžasný okusit něco jiného, každý sousto lososa s trochou wasabi je masáž chuťovejch buněk. Film a spát.

Druhý den se poflakujeme okolo Union Square, cítím se důležitej, postáváme ve dveřích kanceláře jednoho s Danových profesorů The New School a já mu vykládám o tématu svý bakalářky, literatura s tématikou 9/11, nakupuju “důležitý knížky” a pak hurá za C směrem na Park Avenue. Když nám Cody otevírá dveře do svýho luxusního apartmánu v posledním patře jednoho z věžáků, nevěřím svým očím. Ten kluk vypadá jako Holden Caulfield kombinovanej s někým z Velkýho Gatsbyho. Popíjíme Plzeň na terase, kouříme a kecáme o něčem důležitým. Po dlouhé době mám problémy porozumět, protože Cody občas přepne do příliš sofistikované angličtiny. To pak otáčím hlavu směrem na Park Avenue a vlastně celý Manhattan, ve kterém je tak živo, že noční obloha nad ním je narůžovělá a místy až bílá. Cody zapíná muziku, tj. namíří ajpodem na jakési ovládání na zdi a po celým velkým bytě se rozezní hudba z reprobeden ukrytých ve stropě. A my už musíme jít, zítra ráno brzo vstáváme a odjíždíme z města pryč.