A Certain Romance

Poslední týden před námi. Já, Balint a Mercedes (maďarská posádka kuchyně) předstíráme pracovní nasazení, abychom večer vypadli z šichty, osprchovali se a dali si sraz v devět před hlavni budovou. Berem s sebou láhev coca-coly a kafe a jdeme kousek po camp road směrem do hlubokejch lesů. Míjíme dům, kde bydlí Gene, starej, vlasatej hipík, co po táboře jezdí s bagrem a opravuje, co kde vidí. Sedáme na velkou, železnou lopatu tý žlutý káry a zapalujem cigarety. Všude okolo to cvrká a někde v dálce pobíhaj groupeří jeleni a srnky.

Jinak se toho už moc neděje. Snažíme se stihnout pár posledních věcí, ještě jednou sejít po camp road dolů k benzínce, okolo jsou starý americký baráčky, opět kafe, heineken a cigarety. Nebo plánujeme ještě jednou jít do Cornishe, což je stařičká zřícenina farmy uprostřed lesnatejch kopců. Vraždilo se tam, samozřejmě, a tak si tu člověk musí sednout do tureckýho sedu, svítit si baterkou do tváře a vyprávět strašidelný historky. Jednou jsem tu taky byl s táborovýma pubescentama a zjistil, jaký by to asi bylo, bejt jejich instruktor. Jestli se sem příští rok vrátím, slibuju, že už se nezaseknu v kuchyni, pro svoje vlastní dobro.

I když je pravda, že mám pravděpodobně ten nejjednodušší job. Mám vlastní stůl schovanej v chodbě mezi kuchyní a skladem, kde si tak nějak zevlím a poslouchám WWW (nové album mě baví stejně, jako Neurobeat). A Arctic Monkeys, no.

Sem tam skládám jídlo do krabic, zásobuju celej camp, děckám dávám svačiny. Občas musím připravit zmrzlinovou párty a sem tam ovocný talíř pro šéfa campu. Až dostanu fotky, dokážu Všem kacířům, že mám světlý momenty a holýma rukama (s rukavicema) dovedu stvořit fakt pěknej kus.

Epilog po campu je následující: žádný New Orleans, ani San Francisco, ale NYC a denní výlet do Bostonu. Já, Dan a jeho kamarád Cody.

Tudum, tudududů, tudum tudududů…. (ta basová linka zaručeně zvedne náladu každýmu)

Jo a… založil jsem si tu kapelu, samozřejmě. Jmenujeme se Weather Below a nejsme imaginární. Report z plánovaného koncertu dodám. A jestli má někdo zájem, 5. září hraje Sundays on Clarendon Road na FreezeFestu (aneb to nejlepší z FřeshFl’eshe).